V (nejen) novodobých dějinách Církve kladli proroci a apoštolové skrze své proslovy důraz na konkrétní záležitosti a aspekty lidského života. Prioritou Noeho bylo zachránit lidstvo před potopou, Mojžíšovým cílem bylo osvobodit Izrael z egyptského zajetí, atd. Na co kladou důraz současní proroci a apoštolové? Domnívám se, že se mnohé poodkryje, když si jejich slova přečteme a nalezneme témata, kterým se ve svých proslovech věnují. Následující proslovy byly předneseny na 182. výroční generální konferenci v dubnu 2012.
Milovaní bratři a sestry, dnes dopoledne bych rád mluvil o věčných pravdách – pravdách, jež nám obohacují život a jež nás bezpečně dovedou domů.
Lidé všude spěchají. Trysková letadla se řítí s drahocenným lidským nákladem přes široké kontinenty a rozlehlé oceány, aby pasažéři stihli obchodní schůzky, splnili povinnosti, dostali se na dovolenou nebo aby navštívili rodinu. Všude na vozovkách – včetně dálnic a nejrůznějších druhů silnic – jedou ve zdánlivě nekonečném proudu miliony aut vezoucích ještě více milionů lidí, kteří každý den pospíchají vyřizovat nejrůznější záležitosti.
Zastavíme se vůbec někdy v tomto životním shonu, abychom chvíli přemítali – třeba o nadčasových pravdách?
Většina otázek a starostí týkajících se každodenního života, když je porovnáme s věčnými pravdami, jsou vlastně zcela banální. Co si dáme k večeři? Jakou barvou vymalujeme obývák? Přihlásíme Honzu na fotbal? Důležitost těchto otázek a mnoha dalších jim podobných se vytrácí, když přijde nějaká pohroma – když našemu blízkému někdo ublížil nebo je zraněn, když přijde nemoc tam, kde bylo zdraví, když svíce života uhasíná a hrozí temnota. V takových chvílích zbystříme a dokážeme snadno rozpoznat, co je skutečně důležité a co je pouhá banalita.
Nedávno jsem se sešel se ženou, která více než dva roky zápasila s nemocí, jež ohrožovala její život. Poznamenala, že než onemocněla, trávila dny tím, že uklízela svůj dům, dokud nebyl v perfektním stavu, a že do něj opatřovala drahé vybavení. Dvakrát týdně chodila ke kadeřnici a každý měsíc věnovala čas a peníze tomu, že doplňovala svůj šatník. Svá vnoučata zvala na návštěvu jen zřídka, protože měla vždy obavy, že drobné a neopatrné ručky by mohly rozbít nebo nějak poškodit něco z toho, co považovala za velmi cenný majetek.
A pak ji zaskočila ona šokující zpráva, že její smrtelný život je ohrožen a že čas, který jí zde zbývá, je možná velmi omezen. Řekla, že ve chvíli, kdy si od lékaře vyslechla diagnózu, hned věděla, že veškerý čas, který jí zbývá, stráví tím, co je pro ni nejcennější, tedy se svou rodinou, s přáteli a s evangeliem, a že to bude středem jejího života.
Takové okamžiky prozření přicházejí čas od času k nám všem, i když asi ne vždy za tak dramatických okolností. Jasně vidíme to, na čem v životě skutečně záleží, a to, jak máme žít.
Spasitel řekl:
„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou.
Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.
Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“1
Ve chvílích hlubokého zamyšlení nebo když něco naléhavě potřebujeme, se duše člověka obrací vzhůru k nebi a hledá božskou odpověď na nejzávažnější otázky života: Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme, až opustíme tento život?
Odpovědi na tyto otázky nenajdeme v akademických učebnicích ani hledáním na internetu. Tyto otázky přesahují smrtelnost. Týkají se věčnosti.
Odkud jsme přišli? O této otázce přemýšlí, pokud o ní nemluví, každý člověk.
Apoštol Pavel řekl Atéňanům na Areopágu, že jsme potomstvo Boží.2Protože víme, že naše fyzické tělo pochází ze smrtelných rodičů, musíme Pavlovo prohlášení blíže prozkoumat. Pán prohlásil, že „duch a tělo jsou duší člověka“3. Duch je tedy to, co pochází z Boha. Pisatel epištoly k Židům mluví o Bohu jako o „Otci duchů“4. Duchové všech lidí jsou doslovně Jeho zplození synové a dcery.5
Víme, že inspirovaní básníci napsali dojemné řádky a zaznamenali intuitivní myšlenky, abychom o tomto námětu mohli hloubat. William Wordsworth zapsal tuto pravdu:
Naše zrození je pouhý spánek a zapomnění:
Duše, jež povstává s námi, naše hvězda,
má svůj západ někde jinde,
a pochází zdaleka.
Ne v úplném zapomnění,
a ne zcela nazí,
s oblaky slávy plujícími za námi však přicházíme
od Boha, kde domov máme:
Nebesa drží naše dětská léta kolem ramen!6
Rodiče přemítají o své zodpovědnosti učit, inspirovat, poskytovat vedení a směr a být příkladem. A zatímco rodiče přemítají, děti – a zvláště mladí – pokládají pronikavou otázku: „Proč jsme zde?“ Obvykle si ji člověk položí tiše sám sobě v této formě: „Proč jsem zde já?“
Jak vděční máme být za to, že moudrý Stvořitel stvořil zemi a umístil nás sem se závojem zapomnění naší předchozí existence, abychom mohli projít zkouškami a prokázat, co v nás je, abychom se stali způsobilými pro vše, co pro nás Bůh připravil.
Je jasné, že hlavním účelem naší existence na zemi je získat tělo z masa a kostí. Také nám byl dán dar svobody jednání. Máme výsadu rozhodovat se v tisíci způsobech sami za sebe. Zde se učíme díky nelehkým osobním zážitkům. Rozlišujeme mezi dobrem a zlem. Uvědomujeme si rozdíl mezi hořkým a sladkým. Zjišťujeme, že naše činy doprovázejí následky.
Díky poslušnosti Božích přikázání můžeme být hodni přebývat v „domě“, o němž mluvil Ježíš, když prohlásil: „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. … Jduť, abych vám připravil místo … abyste, kde jsem já, i vy byli.“7
Ačkoli vstupujeme do smrtelnosti „s oblaky slávy“, život postupuje neúprosně kupředu. Po dětství následuje mládí, a vždy zcela nepostřehnutelně přichází dospělost. Ze zkušeností se učíme, že zatímco kráčíme vpřed po cestě života, je třeba hledět vzhůru a žádat nebe o pomoc.
Bůh, náš Otec, a Ježíš Kristus, náš Pán, vyznačili cestu k dokonalosti. Vybízí nás, abychom následovali věčné pravdy a stali se dokonalými, tak jako jsou Oni dokonalí.8
Apoštol Pavel přirovnal život k běhu. V epištole Židům nabádá: „Odvrhnouce … snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh [nám uložený].“9
Ve své horlivosti však nepřehlédněme moudrou radu z Kazatele – tento běh není pro rychlé, ani tento boj není pro udatné.10 Cenu ve skutečnosti získá ten, kdo vytrvá až do konce.
Když myslím na běh života, vybavuje se mi ve vzpomínkách na dětství ještě jiný druh závodu. S kamarády jsme si brávali kapesní nože a z měkkého vrbového dřeva jsme si vyřezávali lodičky. Jednoduché lodičky jsme vybavili trojúhelníkovou plachtou vystřiženou z kusu látky a spustili jsme je k závodu na poměrně prudkou utažskou řeku Provo River. Utíkali jsme podél břehu a dívali jsme se, jak se někdy lodičky v silném proudu nakláněly a jak jindy, když se dostaly do hlubší vody, klidně pluly.
Během jednoho závodu jsme si všimli, že jedna loď vede ty ostatní k určenému cíli. Náhle ji proud zanesl příliš blízko k silnému víru a lodička se naklonila na bok a převrátila se. Točila se pořád dokola a nedokázala se vrátit do hlavního proudu. Nakonec se zastavila na kraji tůňky, kde ji obklopovaly naplavené odřezky a smetí a zadržovala chapadla zeleného rašeliníku.
Tyto lodičky z dětství neměly žádný kýl pro udržení stability, žádné kormidlo pro udržení směru ani žádný pohon. Jejich směr byl nevyhnutelně určován proudem – byla to cesta nejmenšího odporu.
My jsme, na rozdíl od lodiček, vybaveni božskými schopnostmi, které mohou řídit naši cestu. Nevstupujeme do smrtelnosti proto, aby nás unášel proud života, ale se schopností myslet, uvažovat a něčeho dosáhnout.
Nebeský Otec nás nevyslal na naši věčnou plavbu, aniž by nám poskytl prostředky, díky nimž od Něho můžeme obdržet vedení, které nám zajistí bezpečný návrat. Mluvím o modlitbě. Také mluvím o našeptáváních onoho tichého a jemného hlasu; a nepřehlížím ani svatá písma, která obsahují slovo Páně a slova proroků – která nám byla poskytnuta, aby nám pomáhala úspěšně dosáhnout cílové čáry.
V určitých obdobích naší misie ve smrtelnosti se objevuje klopýtavý krok, chabý úsměv, bolest v nemoci – a také doznívání léta, příchod podzimu, mrazivá zima a to, co nazýváme smrtí.
Každý přemýšlivý člověk si někdy položil otázku, kterou nejlépe vyjádřil Job za stara: „Když umře člověk, zdaliž zase [obživne]?“11 I když se můžeme pokusit tuto otázku ze svých myšlenek vypudit, vždy se vrací. Smrt přichází k veškerému lidstvu. Přichází ke starším lidem, kteří kráčejí nejistým krokem. Její volání slyší i ti, kteří sotva dosáhli poloviny životní pouti. A občas utiší i smích malých dětí.
Ale jak je to s existencí po smrti? Je po smrti všemu konec? Robert Blatchford ve své knize Bůh a můj bližní razantně útočil na přijímané křesťanské nauky týkající se Boha, Krista, modlitby a obzvláště nesmrtelnosti. Směle tvrdil, že smrtí naše existence končí a že nikdo nemůže dokázat opak. Potom však došlo k překvapivé věci. Jeho hradba skepticismu se náhle změnila v prach. Zůstal obnažený a bezbranný. Pomalu se začal vracet k víře, které se posmíval a kterou opustil. Co způsobilo takovou změnu jeho pohledu? Zemřela mu manželka. Se zlomeným srdcem vešel do místnosti, kde spočívaly její tělesné ostatky. Znovu pohlédl do tváře, kterou tolik miloval. Vyšel ven a řekl příteli: „Je to ona, a přesto to není ona. Vše se změnilo. Něco, co tam bylo dříve, je pryč. Není taková, jaká bývala. Co mohlo odejít, když ne duše?“
Později napsal: „Smrt není to, co si lidé představují. Je to pouze jako přejít do jiného pokoje. V onom pokoji najdeme … drahou ženu a muže a něžné děti, které jsme milovali a ztratili.“12
Bratři a sestry, my víme, že smrt není konec. Této pravdě učili a stále učí žijící proroci ve všech dobách. Nachází se také v našich svatých písmech. V Knize Mormonově čteme tato přímá a utěšující slova:
„Nyní, ohledně stavu duše mezi smrtí a vzkříšením – Viz, anděl mi oznámil, že duchové všech lidí, jakmile odejdou z tohoto smrtelného těla, ano, duchové všech lidí, ať jsou dobří nebo zlí, jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život.
A pak, stane se, že duchové těch, kteří jsou spravedliví, jsou přijati do stavu štěstí, který se nazývá ráj, do stavu odpočinutí, do stavu pokoje, kde budou odpočívati ode všech trápení svých a ode všech starostí a smutku.“13
Poté, co byl Spasitel ukřižován a Jeho tělo leželo tři dny v hrobě, do něj opět vstoupil duch. Kámen byl odvalen a vzkříšený Vykupitel, oděný nesmrtelným tělem z masa a kostí, vyšel ven.
Jobova otázka: „Když umře člověk, zdaliž zase [obživne]?“ byla zodpovězena, když Maria a další ženy přišly k hrobu a uviděly dva muže v rouše stkvoucím, kteří k nim promluvili: „Co hledáte živého s mrtvými? Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“14
Výsledkem Kristova vítězství nad smrtí je to, že všichni budeme vzkříšeni. Toto je vykoupení duše. Pavel napsal: „Jsou těla nebeská, a jsou těla zemská, ale jináť jest zajisté sláva nebeských, a jiná zemských.“15
My usilujeme o slávu nebeskou neboli celestiální. Přejeme si přebývat v přítomnosti Boží. Chceme být členy věčné rodiny. Taková požehnání se dostaví skrze celoživotní snahu, úsilí, pokání a konečné dosažení úspěchu.
Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme po tomto životě? Tyto základní otázky již nemusejí zůstat nezodpovězeny. Z hloubi duše a ve vší pokoře svědčím o tom, že to, o čem jsem hovořil, je pravdivé.
Náš Nebeský Otec má radost z těch, kteří dodržují Jeho přikázání. Ale dělá si také starosti o ztracené dítě, liknavého dospívajícího, vzpurného mladého, provinilého rodiče. Mistr laskavě říká těmto, a vlastně všem: „Vraťte se. Vykročte vpřed. Pojďte dál. Pojďte domů. Pojďte ke mně.“
Za týden budeme slavit Velikonoce. Naše myšlenky se budou obracet ke Spasitelovu životu, k Jeho smrti a Jeho Vzkříšení. Jako Jeho zvláštní svědek vám svědčím o tom, že On žije a že očekává náš triumfální návrat. Kéž tento návrat zažije každý z nás, o to se s pokorou modlím v Jeho svatém jménu – ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele, amen.
Hide References
Odkazy
-
1. Matouš 6:19–21.
-
2. Viz Skutkové 17:29.
-
-
4. Židům 12:9.
-
-
6. William Wordsworth, Ode: Intimations of Immortality from Recollections of Early Childhood (1884), 23–24.
-
7. Jan 14:2–3.
-
8. Viz Matouš 5:48; 3. Nefi 12:48.
-
9. Židům 12:1.
-
10. Viz Kazatel 9:11.
-
11. Job 14:14.
-
12. Viz Robert Blatchford, More Things in Heaven and Earth: Adventures in Quest of a Soul (1925), 11.
-
13. Alma 40:11–12.
-
14. Lukáš 24:5–6.
-
15. 1. Korintským 15:40.
Milovaní bratři a sestry, dnes dopoledne bych rád mluvil o věčných pravdách – pravdách, jež nám obohacují život a jež nás bezpečně dovedou domů.
Lidé všude spěchají. Trysková letadla se řítí s drahocenným lidským nákladem přes široké kontinenty a rozlehlé oceány, aby pasažéři stihli obchodní schůzky, splnili povinnosti, dostali se na dovolenou nebo aby navštívili rodinu. Všude na vozovkách – včetně dálnic a nejrůznějších druhů silnic – jedou ve zdánlivě nekonečném proudu miliony aut vezoucích ještě více milionů lidí, kteří každý den pospíchají vyřizovat nejrůznější záležitosti.
Zastavíme se vůbec někdy v tomto životním shonu, abychom chvíli přemítali – třeba o nadčasových pravdách?
Většina otázek a starostí týkajících se každodenního života, když je porovnáme s věčnými pravdami, jsou vlastně zcela banální. Co si dáme k večeři? Jakou barvou vymalujeme obývák? Přihlásíme Honzu na fotbal? Důležitost těchto otázek a mnoha dalších jim podobných se vytrácí, když přijde nějaká pohroma – když našemu blízkému někdo ublížil nebo je zraněn, když přijde nemoc tam, kde bylo zdraví, když svíce života uhasíná a hrozí temnota. V takových chvílích zbystříme a dokážeme snadno rozpoznat, co je skutečně důležité a co je pouhá banalita.
Nedávno jsem se sešel se ženou, která více než dva roky zápasila s nemocí, jež ohrožovala její život. Poznamenala, že než onemocněla, trávila dny tím, že uklízela svůj dům, dokud nebyl v perfektním stavu, a že do něj opatřovala drahé vybavení. Dvakrát týdně chodila ke kadeřnici a každý měsíc věnovala čas a peníze tomu, že doplňovala svůj šatník. Svá vnoučata zvala na návštěvu jen zřídka, protože měla vždy obavy, že drobné a neopatrné ručky by mohly rozbít nebo nějak poškodit něco z toho, co považovala za velmi cenný majetek.
A pak ji zaskočila ona šokující zpráva, že její smrtelný život je ohrožen a že čas, který jí zde zbývá, je možná velmi omezen. Řekla, že ve chvíli, kdy si od lékaře vyslechla diagnózu, hned věděla, že veškerý čas, který jí zbývá, stráví tím, co je pro ni nejcennější, tedy se svou rodinou, s přáteli a s evangeliem, a že to bude středem jejího života.
Takové okamžiky prozření přicházejí čas od času k nám všem, i když asi ne vždy za tak dramatických okolností. Jasně vidíme to, na čem v životě skutečně záleží, a to, jak máme žít.
Spasitel řekl:
„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou.
Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.
Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“1
Ve chvílích hlubokého zamyšlení nebo když něco naléhavě potřebujeme, se duše člověka obrací vzhůru k nebi a hledá božskou odpověď na nejzávažnější otázky života: Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme, až opustíme tento život?
Odpovědi na tyto otázky nenajdeme v akademických učebnicích ani hledáním na internetu. Tyto otázky přesahují smrtelnost. Týkají se věčnosti.
Odkud jsme přišli? O této otázce přemýšlí, pokud o ní nemluví, každý člověk.
Apoštol Pavel řekl Atéňanům na Areopágu, že jsme potomstvo Boží.2Protože víme, že naše fyzické tělo pochází ze smrtelných rodičů, musíme Pavlovo prohlášení blíže prozkoumat. Pán prohlásil, že „duch a tělo jsou duší člověka“3. Duch je tedy to, co pochází z Boha. Pisatel epištoly k Židům mluví o Bohu jako o „Otci duchů“4. Duchové všech lidí jsou doslovně Jeho zplození synové a dcery.5
Víme, že inspirovaní básníci napsali dojemné řádky a zaznamenali intuitivní myšlenky, abychom o tomto námětu mohli hloubat. William Wordsworth zapsal tuto pravdu:
Naše zrození je pouhý spánek a zapomnění:
Duše, jež povstává s námi, naše hvězda,
má svůj západ někde jinde,
a pochází zdaleka.
Ne v úplném zapomnění,
a ne zcela nazí,
s oblaky slávy plujícími za námi však přicházíme
od Boha, kde domov máme:
Nebesa drží naše dětská léta kolem ramen!6
Rodiče přemítají o své zodpovědnosti učit, inspirovat, poskytovat vedení a směr a být příkladem. A zatímco rodiče přemítají, děti – a zvláště mladí – pokládají pronikavou otázku: „Proč jsme zde?“ Obvykle si ji člověk položí tiše sám sobě v této formě: „Proč jsem zde já?“
Jak vděční máme být za to, že moudrý Stvořitel stvořil zemi a umístil nás sem se závojem zapomnění naší předchozí existence, abychom mohli projít zkouškami a prokázat, co v nás je, abychom se stali způsobilými pro vše, co pro nás Bůh připravil.
Je jasné, že hlavním účelem naší existence na zemi je získat tělo z masa a kostí. Také nám byl dán dar svobody jednání. Máme výsadu rozhodovat se v tisíci způsobech sami za sebe. Zde se učíme díky nelehkým osobním zážitkům. Rozlišujeme mezi dobrem a zlem. Uvědomujeme si rozdíl mezi hořkým a sladkým. Zjišťujeme, že naše činy doprovázejí následky.
Díky poslušnosti Božích přikázání můžeme být hodni přebývat v „domě“, o němž mluvil Ježíš, když prohlásil: „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. … Jduť, abych vám připravil místo … abyste, kde jsem já, i vy byli.“7
Ačkoli vstupujeme do smrtelnosti „s oblaky slávy“, život postupuje neúprosně kupředu. Po dětství následuje mládí, a vždy zcela nepostřehnutelně přichází dospělost. Ze zkušeností se učíme, že zatímco kráčíme vpřed po cestě života, je třeba hledět vzhůru a žádat nebe o pomoc.
Bůh, náš Otec, a Ježíš Kristus, náš Pán, vyznačili cestu k dokonalosti. Vybízí nás, abychom následovali věčné pravdy a stali se dokonalými, tak jako jsou Oni dokonalí.8
Apoštol Pavel přirovnal život k běhu. V epištole Židům nabádá: „Odvrhnouce … snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh [nám uložený].“9
Ve své horlivosti však nepřehlédněme moudrou radu z Kazatele – tento běh není pro rychlé, ani tento boj není pro udatné.10 Cenu ve skutečnosti získá ten, kdo vytrvá až do konce.
Když myslím na běh života, vybavuje se mi ve vzpomínkách na dětství ještě jiný druh závodu. S kamarády jsme si brávali kapesní nože a z měkkého vrbového dřeva jsme si vyřezávali lodičky. Jednoduché lodičky jsme vybavili trojúhelníkovou plachtou vystřiženou z kusu látky a spustili jsme je k závodu na poměrně prudkou utažskou řeku Provo River. Utíkali jsme podél břehu a dívali jsme se, jak se někdy lodičky v silném proudu nakláněly a jak jindy, když se dostaly do hlubší vody, klidně pluly.
Během jednoho závodu jsme si všimli, že jedna loď vede ty ostatní k určenému cíli. Náhle ji proud zanesl příliš blízko k silnému víru a lodička se naklonila na bok a převrátila se. Točila se pořád dokola a nedokázala se vrátit do hlavního proudu. Nakonec se zastavila na kraji tůňky, kde ji obklopovaly naplavené odřezky a smetí a zadržovala chapadla zeleného rašeliníku.
Tyto lodičky z dětství neměly žádný kýl pro udržení stability, žádné kormidlo pro udržení směru ani žádný pohon. Jejich směr byl nevyhnutelně určován proudem – byla to cesta nejmenšího odporu.
My jsme, na rozdíl od lodiček, vybaveni božskými schopnostmi, které mohou řídit naši cestu. Nevstupujeme do smrtelnosti proto, aby nás unášel proud života, ale se schopností myslet, uvažovat a něčeho dosáhnout.
Nebeský Otec nás nevyslal na naši věčnou plavbu, aniž by nám poskytl prostředky, díky nimž od Něho můžeme obdržet vedení, které nám zajistí bezpečný návrat. Mluvím o modlitbě. Také mluvím o našeptáváních onoho tichého a jemného hlasu; a nepřehlížím ani svatá písma, která obsahují slovo Páně a slova proroků – která nám byla poskytnuta, aby nám pomáhala úspěšně dosáhnout cílové čáry.
V určitých obdobích naší misie ve smrtelnosti se objevuje klopýtavý krok, chabý úsměv, bolest v nemoci – a také doznívání léta, příchod podzimu, mrazivá zima a to, co nazýváme smrtí.
Každý přemýšlivý člověk si někdy položil otázku, kterou nejlépe vyjádřil Job za stara: „Když umře člověk, zdaliž zase [obživne]?“11 I když se můžeme pokusit tuto otázku ze svých myšlenek vypudit, vždy se vrací. Smrt přichází k veškerému lidstvu. Přichází ke starším lidem, kteří kráčejí nejistým krokem. Její volání slyší i ti, kteří sotva dosáhli poloviny životní pouti. A občas utiší i smích malých dětí.
Ale jak je to s existencí po smrti? Je po smrti všemu konec? Robert Blatchford ve své knize Bůh a můj bližní razantně útočil na přijímané křesťanské nauky týkající se Boha, Krista, modlitby a obzvláště nesmrtelnosti. Směle tvrdil, že smrtí naše existence končí a že nikdo nemůže dokázat opak. Potom však došlo k překvapivé věci. Jeho hradba skepticismu se náhle změnila v prach. Zůstal obnažený a bezbranný. Pomalu se začal vracet k víře, které se posmíval a kterou opustil. Co způsobilo takovou změnu jeho pohledu? Zemřela mu manželka. Se zlomeným srdcem vešel do místnosti, kde spočívaly její tělesné ostatky. Znovu pohlédl do tváře, kterou tolik miloval. Vyšel ven a řekl příteli: „Je to ona, a přesto to není ona. Vše se změnilo. Něco, co tam bylo dříve, je pryč. Není taková, jaká bývala. Co mohlo odejít, když ne duše?“
Později napsal: „Smrt není to, co si lidé představují. Je to pouze jako přejít do jiného pokoje. V onom pokoji najdeme … drahou ženu a muže a něžné děti, které jsme milovali a ztratili.“12
Bratři a sestry, my víme, že smrt není konec. Této pravdě učili a stále učí žijící proroci ve všech dobách. Nachází se také v našich svatých písmech. V Knize Mormonově čteme tato přímá a utěšující slova:
„Nyní, ohledně stavu duše mezi smrtí a vzkříšením – Viz, anděl mi oznámil, že duchové všech lidí, jakmile odejdou z tohoto smrtelného těla, ano, duchové všech lidí, ať jsou dobří nebo zlí, jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život.
A pak, stane se, že duchové těch, kteří jsou spravedliví, jsou přijati do stavu štěstí, který se nazývá ráj, do stavu odpočinutí, do stavu pokoje, kde budou odpočívati ode všech trápení svých a ode všech starostí a smutku.“13
Poté, co byl Spasitel ukřižován a Jeho tělo leželo tři dny v hrobě, do něj opět vstoupil duch. Kámen byl odvalen a vzkříšený Vykupitel, oděný nesmrtelným tělem z masa a kostí, vyšel ven.
Jobova otázka: „Když umře člověk, zdaliž zase [obživne]?“ byla zodpovězena, když Maria a další ženy přišly k hrobu a uviděly dva muže v rouše stkvoucím, kteří k nim promluvili: „Co hledáte živého s mrtvými? Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“14
Výsledkem Kristova vítězství nad smrtí je to, že všichni budeme vzkříšeni. Toto je vykoupení duše. Pavel napsal: „Jsou těla nebeská, a jsou těla zemská, ale jináť jest zajisté sláva nebeských, a jiná zemských.“15
My usilujeme o slávu nebeskou neboli celestiální. Přejeme si přebývat v přítomnosti Boží. Chceme být členy věčné rodiny. Taková požehnání se dostaví skrze celoživotní snahu, úsilí, pokání a konečné dosažení úspěchu.
Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjdeme po tomto životě? Tyto základní otázky již nemusejí zůstat nezodpovězeny. Z hloubi duše a ve vší pokoře svědčím o tom, že to, o čem jsem hovořil, je pravdivé.
Náš Nebeský Otec má radost z těch, kteří dodržují Jeho přikázání. Ale dělá si také starosti o ztracené dítě, liknavého dospívajícího, vzpurného mladého, provinilého rodiče. Mistr laskavě říká těmto, a vlastně všem: „Vraťte se. Vykročte vpřed. Pojďte dál. Pojďte domů. Pojďte ke mně.“
Za týden budeme slavit Velikonoce. Naše myšlenky se budou obracet ke Spasitelovu životu, k Jeho smrti a Jeho Vzkříšení. Jako Jeho zvláštní svědek vám svědčím o tom, že On žije a že očekává náš triumfální návrat. Kéž tento návrat zažije každý z nás, o to se s pokorou modlím v Jeho svatém jménu – ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele, amen.
Hide References
- 1. Matouš 6:19–21.
- 2. Viz Skutkové 17:29.
- 4. Židům 12:9.
- 6. William Wordsworth, Ode: Intimations of Immortality from Recollections of Early Childhood (1884), 23–24.
- 7. Jan 14:2–3.
- 8. Viz Matouš 5:48; 3. Nefi 12:48.
- 9. Židům 12:1.
- 10. Viz Kazatel 9:11.
- 11. Job 14:14.
- 12. Viz Robert Blatchford, More Things in Heaven and Earth: Adventures in Quest of a Soul (1925), 11.
- 13. Alma 40:11–12.
- 14. Lukáš 24:5–6.
- 15. 1. Korintským 15:40.
Odkazy
Vážím si této úžasné příležitosti setkat se s bratřími v kněžství a spolu s vámi se raduji nad úžasnou krásou evangelia Ježíše Krista. Chválím vás za vaši víru, vaše dobré skutky a vaši stálou spravedlivost.
Sdílíme společné pouto díky tomu, že my všichni jsme byli vysvěceni ke kněžství Božímu těmi, kterým byla svěřena svatá kněžská pravomoc a moc. To není žádné malé požehnání. Je to posvátná zodpovědnost.
Mocný vliv otázky proč
Nedávno jsem přemýšlel o dvou významných povoláních, která jsem v Církvi obdržel jako nositel kněžství.
To první jsem dostal, když jsem byl jáhnem. Naše rodina chodila do odbočky Církve ve Frankfurtu v Německu. Byli jsme požehnáni tím, že v naší malé odbočce bylo mnoho úžasných lidí. Jedním z nich byl náš president odbočky, bratr Landschulz. Velice jsem ho obdivoval, i když se vždy zdálo, že je poněkud vážný, velmi formální a většinou měl na sobě tmavý oblek. Vzpomínám si, jak jsem si jako mladý muž dělal se svými kamarády legraci z toho, jak vypadal staromódně.
Když na to dnes myslím, tak se musím usmívat, protože je dost možné, že dnešní mladí v Církvi mě vnímají velmi podobně.
Jednou v neděli se mě president Landschulz zeptal, zda si se mnou může promluvit. Nejprve mě napadlo: „Co jsem udělal špatně?“ Myslí se mi honilo všechno to, co jsem asi udělal, že to inspirovalo presidenta odbočky k takovému rozhovoru s jáhnem.
President Landschulz mě pozval do jedné malé třídy – naše kaple neměla kancelář pro presidenta odbočky – a tam mě povolal, abych sloužil jako president kvora jáhnů.
„Je to důležitý úřad,“ řekl, a potom mi popsal proč. Vysvětlil mi, co on a Pán ode mne očekávají a jak mohu získat pomoc.
Nevzpomínám si na vše, co řekl, ale dobře si vzpomínám, jak jsem se cítil. Když mluvil, srdce mi naplňoval posvátný a božský Duch. Pociťoval jsem, že toto je Spasitelova Církev. A pociťoval jsem, že povolání, které mi dal, bylo inspirováno Duchem Svatým. Vzpomínám si, že když jsem z oné malé třídy vycházel, měl jsem pocit, že jsem o hodně vyšší než předtím.
Od onoho dne uplynulo již téměř 60 let, ale stále si cením oněch pocitů důvěry a lásky.
Když jsem přemýšlel o tomto zážitku, snažil jsem se vzpomenout si, kolik jáhnů bylo vlastně tehdy v naší odbočce. Pokud mě paměť neklame, myslím, že jsme byli dva. Ale možná že dost přeháním.
Ve skutečnosti však vůbec nezáleželo na tom, zda tam byl jeden jáhen, nebo tucet jáhnů. Cítil jsem se poctěn a chtěl jsem sloužit podle svých nejlepších schopností a nechtěl jsem zklamat ani presidenta odbočky ani Pána.
Nyní si uvědomuji, že president odbočky nemusel mému povolání věnovat velkou pozornost. Mohl mi prostě říci na chodbě, nebo během našeho kněžského shromáždění, že jsem novým presidentem kvora jáhnů.
Místo toho mi věnoval určitý čas a pomohl mi porozumět nejenom tomu,co patří k mým úkolům a k mé nové zodpovědnosti, ale, což je mnohem důležitější, proč to mám dělat.
Na to nikdy nezapomenu.
Smyslem tohoto příběhu není pouze ukázat, jak se v Církvi povolává (i když toto byl úžasný příklad toho, jak se to má správně dělat). Je to pro mě příklad motivující moci kněžského vedení, které probouzí Ducha a inspiruje k činu.
Musíme si neustále připomínat, jaké důvody z hlediska věčnosti se skrývají za tím, co je nám přikázáno dělat. Základní zásady evangelia mají být součástí našeho života, i když to znamená učit se je stále dokola. To neznamená, že tento proces má být rutinní nebo nudný. Naopak, když učíme základním zásadám v rodině nebo v církvi, nechť plamen nadšení z evangelia a oheň svědectví přinášejí světlo, vřelost a radost do srdce těch, které učíme.
My všichni, počínaje právě vysvěceným jáhnem až po nejstaršího vysokého kněze, máme seznamy toho, co bychom mohli a měli dělat ve svých kněžských zodpovědnostech. Tato co jsou při naší práci důležitá, a musíme jim věnovat pozornost. Ale je to v oněch proč týkajících se kněžské služby, kde objevujeme oheň, nadšení a moc kněžství.
Tato co v kněžské službě učí tomu, co máme dělat. Ona proč inspirují naši duši.
Tato co informují, ale ona proč mění.
Hojnost „dobrých“ věcí, které chceme dělat
Další kněžské povolání, o němž jsem přemýšlel, jsem dostal o mnoho let později, když už jsem měl vlastní rodinu. Přestěhovali jsme se zpátky do Frankfurtu v Německu, a právě jsem byl v práci povýšen, což vyžadovalo spoustu mého času a pozornosti. Během tohoto rušného období mého života mě starší Joseph B. Wirthlin povolal, abych sloužil jako president kůlu.
Při pohovoru, který jsem s ním měl, mi myslí probíhala spousta myšlenek, a ty, které se týkaly mých obav, že možná nebudu mít tolik času, kolik toto povolání vyžaduje, nebyly zrovna zanedbatelné. I když mě zaplavil pocit pokory a byl jsem tímto povoláním poctěn, na okamžik jsem zapochyboval, zda ho mohu přijmout. Ale byla to jen letmá myšlenka, protože jsem věděl, že starší Wirthlin byl povolán Bohem a že koná Pánovo dílo. Mohl jsem snad udělat něco jiného, než toto povolání přijmout?
Jsou chvíle, kdy musíme vykročit do tmy s vírou a důvěrou, že Bůh nám zajistí pevnou půdu pod nohama, jakmile vykročíme. A tak jsem povolání přijal s radostí a s vědomím, že Bůh mi bude pomáhat.
Na počátku tohoto mého pověření jsme měli jako kůl výsadu, že nás učili někteří z největších učitelů a vedoucích v Církvi – přijeli k nám muži jako starší Russell M. Nelson a president Thomas S. Monson. Jejich učení bylo jako rosa z nebe, a bylo pro nás inspirací. Stále ještě mám poznámky, které jsem si během těchto školení udělal. Tito Bratří nám dali vizi toho, co to znamená budovat království Boží tím, že prohlubujeme osobní svědectví členů a posilujeme rodiny. Pomohli nám porozumět tomu, jak uplatnit pravdu a zásady evangelia na naše konkrétní okolnosti v oné konkrétní době. Jinými slovy – inspirovaní vedoucí nám pomohli vidět onoproč v evangeliu, a my jsme pak museli vyhrnout rukávy a dát se do práce.
Zanedlouho jsme si uvědomili, že je spousta věcí, které předsednictvo kůlu může dělat – ve skutečnosti tolik, že pokud bychom si nestanovili inspirované priority, mohli bychom opomíjet ty skutečně důležité věci. Vzájemně soupeřící priority začaly narůstat a odváděly naši pozornost od vize, o niž se s námi Bratří podělili. Bylo to mnoho „dobrých“ věcí, které jsme mohli dělat, ale všechny nebyly stejně důležité.
Naučili jsme se jedné důležité zásadě – fakt, že je něco dobré, není vždy dostatečným důvodem k tomu, aby si to zasluhovalo náš čas a zdroje. Naše akce, činnosti, iniciativy a plány mají být inspirovány základnímiproč naší kněžské služby a mají z nich vycházet – nemají vycházet z nějakých senzačních trendů či chvilkových zájmů. Pokud tomu tak není, mohou rozptylovat naše úsilí, tříštit naši energii a dostat nás do pasti našich vlastních koníčků, ať duchovních, či časných, které nepředstavují jádro učednictví.
Bratří, my všichni víme, že uchovat si zaměření na ony základní věci, které mají největší moc prohlubovat naši lásku k Bohu a k bližnímu, posilovat manželství a rodiny a budovat království Boží na zemi, vyžaduje sebekázeň. Podobně jako ovocný strom s mnoha větvemi a listy potřebuje prořezat, i z našeho života je občas potřeba něco odřezat, abychom zajistili, že používáme energii a čas k uskutečnění toho pravého cíle – přinášet dobré ovoce!1
Nejste sami
Jak tedy poznáme, co si vybrat? Každý má zodpovědnost si to určit sám pro sebe. Je nám však přikázáno pilně studovat písma, věnovat pozornost slovům proroků a celou záležitost probrat v upřímné a zasvěcené modlitbě naplněné vírou.
Bratří, Bůh je věrný. Skrze Svatého Ducha nám bude promlouvat do mysli a do srdce ohledně cesty, kterou se máme ubírat v jednotlivých fázích života.
Je-li naše srdce čisté – nehledáme-li svou vlastní slávu, ale slávu Všemohoucího Boha, snažíme-li se konat Jeho vůli, toužíme-li žehnat své rodině a svým bližním –, nenechá nás kráčet samotné. Jak nám často připomíná president Monson: „Když máme Pánovo pověření, máme také nárok na Pánovu pomoc.“2
Váš Nebeský Otec „[půjde] před tváří vaší. [On bude] na pravici vaší a na levici vaší a Duch [Jeho] bude v srdci vašem a andělé [Jeho] kolem vás, aby vás podpírali.“3
Mocný vliv konání
Drazí bratří, božská požehnání pramenící z kněžské služby jsou aktivována naším pilným úsilím, naší ochotou obětovat a naší touhou dělat to, co je správné. Buďme těmi, kteří jednají, nikoli těmi, za něž je jednáno. Kázání je dobré, ale kázání, která nevedou k činu, jsou jako oheň bez tepla nebo jako voda, jež nedokáže uhasit žízeň.
Očišťující plamen evangelia se rozpíná a moc kněžství rozněcuje naši duši tehdy, když uplatňujeme nauku.
Thomas Edison, muž, který zaplavil svět žárovkovým světlem, řekl, že „hodnota myšlenky spočívá v jejím používání“4. Podobně nauka evangelia získává na hodnotě tehdy, když ji uplatňujeme.
Nesmíme dovolit, aby nám nauky kněžství ležely ladem v srdci a abychom je v životě nepoužívali. Pokud víte o nějakém manželství nebo rodině, jež potřebují zachránit – možná jde o naši vlastní rodinu –, nečekejme jen a nepřihlížejme. Místo toho poděkujme Bohu za plán štěstí, k němuž patří víra, pokání, odpuštění a nové začátky. Uplatňováním nauky kněžství se budeme moci stát manželem, otcem a synem, jenž rozumí onomu pročv kněžství a také tomu, jakou má kněžství moc zachytit a ochránit nádheru a svatost věčných rodin.
Generální konference je vždy dobrou příležitostí jak pro naslouchání, tak pro konání. A tak buďme „činitelé slova, a ne posluchači toliko“5. Bratří, vyzývám vás, abyste uvažovali o slovech pronesených služebníky Božími během tohoto víkendu. Poté poklekněte. Požádejte Boha, našeho Nebeského Otce, aby osvítil vaši mysl a dotkl se vašeho srdce. Proste Boha o vedení v každodenním životě, ve svých církevních zodpovědnostech a ve svých konkrétních těžkostech, s nimiž se v současné době potýkáte. Řiďte se nabádáními Ducha – neotálejte. Budete-li toto vše činit, slibuji vám, že Pán vás nenechá kráčet samotné.
Pokračujte s trpělivostí
Víme, že navzdory našim nejlepším úmyslům věci často nepostupují podle plánu. V životě i v kněžské službě se dopouštíme chyb. Občas klopýtáme a nedaří se nám.
Když nám Pán radí, abychom „[pokračovali] s trpělivostí, dokud [nebudeme] zdokonaleni“6, naznačuje nám, že to vyžaduje čas a vytrvalost. Když budeme rozumět oněm proč týkajícím se evangelia a oněm proč týkajícím se kněžství, pomůže nám to vidět ve všem božský záměr. Bude nás to motivovat a dodá nám to sílu dělat to, co je správné, i když to bude těžké. Zůstaneme-li zaměřeni na základní zásady života podle evangelia, budeme požehnáni jasnou myslí, moudrostí a vedením.
„Nepůjdeme dál v tak veliké věci?“7 Ano, bratří, půjdeme!
Když budeme vedeni Duchem Svatým, budeme se učit ze svých chyb. Klopýtneme-li, povstaneme. Zaváháme-li, půjdeme dál. Nikdy se nebudeme potácet; nikdy se nevzdáme.
Jako mocné bratrstvo věčného kněžství Božího budeme stát společně, bok po boku, zaměřeni na zásady znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista a budeme vděčně sloužit našemu Bohu a bližním s oddaností a láskou.
Bůh žije!
Drazí bratří, svědčím vám dnes o tom, že Bůh Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus, žijí. Jsou skuteční! Existují!
Nejste sami. Váš Otec v nebi o vás pečuje a touží vám žehnat a podporovat vás ve spravedlivosti.
Buďte si jisti tím, že Bůh promlouvá k lidstvu i v této době. Bude promlouvat i k vám!
Prorok Joseph Smith viděl to, co řekl, že viděl. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je znovuzřízena na zemi mocí a pravomocí Všemohoucího Boha.
Modlím se o to, abychom jako nositelé Jeho kněžství vždy byli v souladu s oněmi proč týkajícími se kněžské služby a abychom uplatňovali zásady znovuzřízeného evangelia, aby mohly měnit náš život a život těch, jimž sloužíme.
Budeme-li tak činit, nekonečná moc Usmíření nás bude očišťovat a bude zušlechťovat našeho Ducha a charakter, dokud se nestaneme takovými muži, jakými máme být. O tom svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.
Pozn.: zde si můžete přečíst další proslovy z archívu generálních konferencí.
